Marsilius z Padovy (Marsilio dei Mainardini) (1275/80-1342) Italský politický teoretik. Studoval pravděpodobně na universitě v Padově lékařství. V roce 1313 byl rektorem university v Paříži, kde se setkal s předními averroisty - například s Petrem z Abana a Janem z Jandunu. Znám je především díky svému antipapežskému pojednání Obránce míru (Defensor pacis, 1324), mezníku 'ý historii politické filosofie. Když v roce 1326 vyšlo najevo, že je autorem díla, musel uprchnout na dvůr Ludvíka Bavorského do Norimberku a papež Jan XXII. jej prohlásil kacířem. Marsilius pak vypomáhal Ludvíku v různých říšských záležitostech v Itálii. Napsal i jiné menší politické práce. S jistými pochybnostmi se mu také přisuzují některé komentáře k Aristotelovi.
Hlavním cílem Obránce míru bylo vyvrátit papežsKé nároky na "absolutní moc", jak byly vzneseny papežem Innocentem Iv., Egidiem Římským a jinými ve třináctém a čtrnáctém století (viz STŘEDOVĚKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ), podle nichž se světští panovníci museli podřídit papežské autoritě dokonce i ve "světských" záležitostech, měli být papežem ustanovováni, souzeni a v případě nutnosti i sesazováni ze svých úřadů. Marsilius naopak dokládal, že se papež a kněžstvo obecně musí podřídit nejen v pozemských, ale i "duchovních" záležitostech celému národu a světskému panovníku, který jedná ve jménu autority lidu. Moc kněžstva měla být redukována na udílení svátostí a vyučování Božím zákonům, ale i v těchto funkcích měli být kněží řízeni a kontrolováni lidem a jím vybranou vládou. Závěry Marsiliovy doktriny přesvědčivě vyvracely snahu založit lidskou společnost na náboženských hodnotách pod kněžskou kontrolou, a místo toho otevřely cestu čistě sekularizované společnosti řízené lidmi zvolenou vládou. Je pochopitelné, že Marsilius byl oslavován jako prorok moderního světa. Jeho zkoumání mělo vliv na konciliámí hnutí (viz KONCILlARISMUS) a v období reformace.
Stejně důležité jako tyto revoluční závěry jsou premisy, z nichž je Marsilius vyvodil. Ty jsou obsaženy v jeho obecné teorii státu, jež rozhodně stojí za zmínku díky tomu, jak sloučil tři odlišná témata. Prvním je ARISTOTELŮV teleologický pohled na stát jako nástroj sloužící dobrému životu. Různé části státu, včetně vlády, se vymezují tím, jak přispívají racionálnímu "naplnění" přirozené touhy člověka po "uspokojivém životě". První téma tedy klade důraz na positivní a co největší užitečnost - čehož je zapotřebí k dosažení vyšších cílů "uspokojivého života", obecného dobra a spravedlnosti.
Druhým námětem Marsiliovy politické teorie je naopak negativní a minimální utilitarismus. Ten zdůrazňuje nevyhnutelnost rozporu mezi lidmi, a tedy potřebu formálních prostředků donucujícího zákona a vlády, aby bylo lze tyto konflikty regulovat. Marsilius opakovaně tvrdí, že bez takovéto regulace je zkáza lidské společnosti jistá. Marsilius toto téma dále rozvíjí a předkládá positivistickou koncepci ZÁKONA, kterou staví do protikladu kjeho nepositivistickému pojetí spravedlnosti (tento rozdíl se často při rozborech jeho myšlenek přehlíží). Na rozdíl od většiny středověkých politických filosofů zastává Marsilius názor, že spravedlnost není nutnou podmínkou práva. Nutné je jedině to, aby právní zákony měly donucovací moc, to znamená, že vzhledem k jejich dodržování "existuje příkaz, jenž je donucující prostřednictvím trestu či odměny, udílených v přítomném světě". Tyto zákony a vláda, která je prosazuje, musí být v jednotě, protože má-li se společnost zachovat, nemÚže mít dva nebo dokonce více soupeřících donucovacích orgánÚ zákona a vlády.
Třetím tématem Marsiliovy politické teorie je tvrzení, že jediným legitimním zdrojem veškeré politické autority je lid. A je to právě lid, celek občanstva či jeho "významnější část", kdo musí vytvářet zákony - buď sám nebo prostřednictvím volených zástupcÚ a je to právě lid, kdo musí volit, "opravovat" a - je-li to nutné - i sesadit vládu. Ve prospěch tohoto republikánského stanoviska předkládá Marsilius řadu argumentÚ. Všechny tři prvky Marsiliovy obecné politické teorie se jednotlivě objevovaly i u dřívějších středověkých politických filosofÚ, ale žádný z nich nevyhradil druhému a třetímu tak ústřední místo jako Marsilius.
DÚsledky této akcentace vycházejí najevo, když aplikuje svoji obecnou politickou teorii na církevní politiku. Ve shodě s prvním tématem má Marsilius za to, že křesťanské kněžstvo je jednou z těch částí státu, které jsou zasvěceny zabezpečování "uspokojivého života" všem věřícím. V protikladu k ostatním částem státu však duchovenstvo slouží tomu, aby "uspokojivý život" byl dosažen spíše "v budoucím světě" než v přítomném. Marsilius jako ostatní averroisté však projevuje značný skepticismus ohledně racionální prokazatelnosti takového budoucího života, nicméně oficiálně přijímá křesťanské učení, že budoucí život je nynějšímu nadřazen. Světské a náboženské hodnoty jsou podle něj v základním protikladu - zde, zdá se, uplatňuje teoretické učení averroistÚ o neslučitelnosti rozumu a víry na praktickou oblast.
V tomto bodě se však projevuje druhé a třetí Marsiliovo téma. Jelikož podstatou politické autority je její nátlakovost vyžadovaná zájmem minimálního cíle - uchování společnosti - je jasné, že vyšší cíl, kterému slouží kněží, je neopravňuje k vyšší politické autoritě. Řád politické autority není určován znamenitostí cíle, ale specificky politickou potřebou jednotné donucovací autority, aby neřešené konflikty neničily společnost. Světská vláda, nositelka donucovací autority, musí být tudíž politicky nadřazena kněžstvu. Vedle tohoto politického zdÚvodnění nutnosti vyloučit možnost existence rÚzných center donucovací moci zdÚrazňuje Marsilius také - tentokrát pomocí náboženské tradice samotné - že náboženská víra, má-li si zasloužit uznání, musí být dobrovolná. Chtějí-li Božský zákon a duchovenstvo, které jej hlásá a udílí, splnit své poslání, nemohou se na tomto světě chovat mocensky.
Také Marsiliovo třetí téma, REPUBLIKÁNSTVÍ, hraje dÚležitou roli v jeho názoru na nutnost politického podřízení klem a papeže světské moci. Jediná pravidla, která jsou oprávněna k tomu, aby se mohla stát donucovacími zákony, a jediné osoby, které mají nárok na to, aby se staly vládními úředníky, jsou ta pravidla a ty osoby, které si zvolil lid; požadavky Božího zákona a kněží na zvláštní, od Boha odvozenou politickou autoritu nemají tudíž žádné oprávnění. Toto republikánství se projevuje nejen ve vztahu kněžstva k světskému státu, ale také v jeho vztahu k církevqím záležitostem. Protože celý lid je právní silou nadřazen jakékoli své části a protože svoboda vyžaduje lidový souhlas či volbu, i kněží musí být voleni příslušným společenstvím, a ne jmenováni oligarchicky zvoleným papežem, a sám papež musí být volen celým křesťanstvem. Podobně musí celý lid zvolit všeobecný koncil, jenž by zajistil autoritativní interpretaci významu Božího zákona. Marsiliova obecná politická teorie tak navrhuje pro církev namísto její tradiční monarchické struktury strukturu republikánskou. AG

odkazy
Marsilius z Padovy: D~ť-ensor Pads. Hanover, 1932.
literatura
Gewirth, A.: Marsilias oť-Padaa and Medieval Polilical Philosophy. New York: Columbia University Press, 1951